Krok ze tmy. Část 1.

7. června 2010 v 15:41 | Uzavřená
Tvrdá dřevěná opěrka rozviklané židle se mi opět velmi nepříjmně vpíjela do zad. Přes bílou cihlovou zeď ke mně doléhali těžce rozeznatelné zvuky hudby. Basy přehlušovaly zpěvákův slabý hlas. Pohlédla jsem skrze květovanou záclonu ven. Potemnělá ulice za okny prozrazovala kolik je hodin. Musí být něco po třetí hodině ranní, kdy zhasínají pouliční osvětlení. Nachytala jsem sama sebe, jak tu sedím nad rozpracováným obrázkem. Zadumaně jsem tu musela sedět několik hodin. Při mém posledním pohledu z okna bylo teprve šero. Do těchto stavů se dostávám velmi často. Pokaždé následuje stejný scénář. Sedím u svého psacího stolu s jasným cílem, dokončit svůj výkres. Poslední mé vzpomínky. Poté procitnu v tmavém pokoji při svitu malé stolní lampičky.


Můj život nekontrolovatelně plynul dále. Konec očekávaných velkých letních prázdnin se blížil. Někde na mě čekalo nové místo s novými tvářemi. Nikdo by neřekl, že čas od dob přijímacích zkoušek, uběhne tak rychle. Nebyla jsem zrovna z těch lidí, co od světa očekávali první a poslední. Jsem realista, vidím věci tak jak jsou. Základní škola pro mě byla peklem na zemi. Nejenže spolužáci mé věkové hranice mě brali jen za přebytečný hmyz, který jim vyhoví v každé situaci, nejenže se vždy mohli spolehnout, že já těžkou domácí slovní úlohu z matematiky vypočítám, ale i na to že si ji ode mne budou moci opsat. Nestačilo to. Museli se do mě neustále navážet za to, jak se oblékám. Nikdy jsem neměla ve zvyku nosit značkové oblečení poslední módy. Mám ráda volnější sportovní oblečení. Pomalu neznám význam slova make-up. Jediné, co doma používám je černá řasenka. Už jen pro své názory na dnešní prolezlý svět, jsem byla divná. Dokonce došlo i k tak vyostřeným situacím jako psychická šikaná. Ustála jsem ji.

Teď tu sedím jako zocelený strom ošlehaný sněhem, teplem, vodou a vítrem. Moje ego utrpělo nepředstavitelné rány, které pomohly zocelit mé já. Zítra vstoupím do dvěří k novému životau. Vyjde holka životem ostřílená, seběvědomá. S jednou velkou nevýhodou. Uzavřená do sebe jelikož zanevřela na svět kolem sebe. On jí ovšem nedal jinou možnost. Jedinou mou obranou zůstává útok.
 


Komentáře

1 Žirafka Žirafka | Web | 7. června 2010 v 17:03 | Reagovat

Hezké, takových přídavných jmen :D. Ale já stejně na povídky moc nejsem... nebo je to pravda?

2 Maruška Maruška | Web | 7. června 2010 v 17:34 | Reagovat

Kloubouk dolu. Je to jako od spisovatele. Mám takový pocit, že ta druhá část je jako by o mně..

3 Tomisus Tomisus | Web | 7. června 2010 v 18:05 | Reagovat

Kobouk dolů. Hezká část, která je vážně doopravdy uvěřitelná. Nevím, zda jsi takové pocity zažila, ale pokud ne, tak ještě jednou klobouk dolů. Vymyslet to není zase až takový problém, ale přenést to na papír, to už je umění. Vážně skvělý začátek a jsem dost zvědavý, jak se to bude dál vyvíjet. :-)

4 Káča Káča | E-mail | Web | 7. června 2010 v 18:43 | Reagovat

Krásný :-) Tolik slov. Musím říct, že v něčem jsem se ztotožnila tak moc, až to bylo děsivé. Moc mě zajímá, jak to bude pokračovat, protože se to vyvýjí jako povídka/příběh, který je opravdový a vypadá to, že ho píše moc nadaná autorka.

5 Uzavřená Uzavřená | Web | 7. června 2010 v 19:18 | Reagovat

Těžko říci, vždy povídku začnu a nikdy nedokončím...

6 Ekolog Ekolog | Web | 7. června 2010 v 19:33 | Reagovat

Já.. Já myslela, že je to pravda, ne povídka. Až na konci jsem přečetla část 1.

7 Gwenn Gwenn | Web | 8. června 2010 v 14:27 | Reagovat

Vážně krásně napsaný ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama