Nemůžu. Nejde. Nevidím. Neslyším. Bolí to.

2. srpna 2010 v 23:23 | Uzavřená |  Žalobníček
.
První kapky dopadají na střešní okno vedle mě, ve stejný čas stékají slané slzy po mé tváři, jak dlouho jsem už neplakala, tak o to je to silnější. Nebe bez jediné hvězdy. Občas se rozsvítí, bouřka není tak daleko. Možná jsou na tom stejně. Je jim smutno a přemáhá je nějaká špatná nálada, kterou nelze nechat sranou. Zavřít šuplík a zahodit klíč, v tomhle stavu nemožné. Bože, jak já si přeju být, někdo jiný. Být někdo. Mít přátelé a je mi jedno jaký, jeslti pravý nebo falešný, jen chci mít s kým zajít na zmrzlinu s kým zajít do biografu. Chci vidět na své tváři úsměv. Chci začít žít, jen je totálně všechno a všichni proti mně. Jsem naprostá citová troska.



Už nikdy nebudu zkoušet nikomu volat, aby semnou někam šel. Dopadne to jako dnes. Totální nuda, hledali se slova, jen nebylo co říci. Jsem tak špatný člověk. Chci hodně či málo. Chci pochopení, lásku a přátelé. Proč být celý život jen sama. Je to můj osud? Celých svých sedmnáct let být jen něco přebývající, nějakej ten pólv pro lidi kolem. A to měl být nejlepší rok mého života? Sladký sedmnáct? Kde, nevidím. Vážně nedokážu vidět nic pozitivního, vidím jen tmu a blesky z okna. Nedokážu žít dál tenhle život. Začala jsem se nenávidět, nenávidět sebe. Nesnáším se. Nechci se. Nechci být dále svou součástí, nevidím dále setrvávat.

Budu muset. Nikdy bych sebe nijak neohrozila na to nejsem dost silná osobnost. Nezvládla bych si ublížít a nikdy by mě to ani nenapadlo, ale nechci tu popravdě být, vždyť celé dva roky se mi neudálo nic hezkého. Přijdu si jako bych nežila a svůj pokus o žití. Ten házím do šuplíku, zamykám na několik západů a už nikdy vím, nechci nic obdobného slyšet, končí to velmi bolestně a radši budu dále sama. Dokud se ovšem nezblázním. Proč, vážně to bolí. Moc. Sakra. Končím, radši.

Kéž bych se ráno probudila a nežila tenhel život...
 


Komentáře

1 Káča Káča | E-mail | Web | 3. srpna 2010 v 11:33 | Reagovat

Každý máme někdy (někteří častěji) špatný pocit z toho, jak žijeme. Někdy, že nemáme pro koho (co) žít. Pochopení, láska a přátele je to nejcennější na světě. Je těžké to najít (sama jsem to ještě nenašla, ale snažím se s tím žít), ale jednou se ti určitě podaří najít někoho, v kom tohle všechno bude - a bude tu jen pro tebe.

17 let není moc a na to, aby jsi někoho takového našla máš ještě spoustu času. Nepromarni ho utápením se v litování. Chvilku si poplač, když budeš potřebovat, ale jsi dost silná na to, aby jsi věděla, že to vzládneš. Jdi se projít a bude ti líp.

2 ratuska ratuska | Web | 3. srpna 2010 v 12:08 | Reagovat

Káčina poslední rada se mi líbí, jdi se projít, to fakt pomáhá :-). A hlavu vzhůru!

3 Veronika Veronika | Web | 3. srpna 2010 v 13:29 | Reagovat

Myslím, že komentáře přede mnou to vystihly nejlíp. Každý má chvilky kdy se lituje a nenávidí, ale je moc brzo na to házet svůj krátký život za hlavu a obviňovat ten dlouhý kus, co máš před sebou. Spraví se to. Možná to tak nevypadá, ale je to pravda. :)

4 Zina Zina | Web | 6. srpna 2010 v 22:05 | Reagovat

Znám (až moc dobře, bohužel), je to blbý období, úplně na nic. Pokud ti to pomůže, pusť si do uší nějakou hudbu, třeba agresivní, ona to z tebe dostane (u mě to docela funguje) nebo se jdi fakt projít - pokud máš Mp3 (nebo 4) tak je to nejlepší s tím ;o)
A neboj, to se zpraví (taky nemám přátele, ale už jsem si docela zvykla ... jen nevím, jestli je to dobře, nebo špatně)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama