Když mě vezmou na procházku.

1. listopadu 2010 v 18:13 | Uzavřená |  Zlatíčka
Venku se to krásně točí jak na běžícím páse, a tak se vystřídala i má nálada. Již dlouho jsem neměla špatnou náladu - depku. Téměř jsem chtěla říct, že jsem v pořádku jako nikdy, ale muselo to přijít a přišlo. Opět bych brečela, opět bych do něčeho bušila.. Hrůza, říkám si - proč jsem se narodila do světa, kde lidem vzájemně na sobě nezáleží?

Dneska sem přidávám fotky mého nejmilejšího stvořeníčka. Člověk, co mě doufám neopustí - nikdy. Nenechá mě, když ho budu potřebovat.

1
Vždycky jsem se s Betynkou bála chodit sama ven - mimo zahradu. Obávala jsem se, že mě neposlechne. Poslední tři dny jsem s ní byla sama venku a pokaždé mě poslechla, dodala jsem si dokonce odvahu jí pustit z vodítka, nechápu, proč jsem strach nepřekonala dříve.
2
Dříve kukuřičné pole, teď už jen holé pole. Samozřejmě se na poli jako vždy pásli srnky, takže musela být v pozoru, občas se za nějakou rozeběhla. Její krátké nožky jejich skokům nestačily.
3
4
Docela jsem jí uhnala, div jazykem nebrala zem. Nebyla zvyklá běhat tak dlouho. Zasprintovali jsem si, konečně vím, s kým budu chodit běhat.
5
6
Pózovala poslušně dlouho. Za to dostala také vytoužené volno a lov na srnky. =D
7
Sice to není maso ani kost, ale jako sladká odměna za poslušnost dobrá věcička. Mlsat se musí.
 


Komentáře

1 konicek konicek | 26. února 2011 v 20:11 | Reagovat

No pěkný , ale na té poslední vypadá tvůj pejsek jako zhulený xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama